Fiat Tipo

Pomalu už před více než třiceti lety, přišel na světlo světa první hranatý hatchback nižší střední třídy s pohonem předních kol z Itálie. Šlo o Fiat Tipo, na jehož platformě tato automobilka stavěla své vozy další dvě dekády. Tipo bylo poprvé představeno v lednu 1988. Stalo se nástupcem modelu Ritmo a výroba první generace pak trvala až do roku 1995. V současné době je na světě již generace třetí.

Tipo bylo charakteristické svým hranatým vzhledem, digitální palubní deskou a možná pro mnohé z nás nespolehlivostí. Avšak bylo tomu opravdu tak? Zvlášť, když vezmeme v potaz, že se tento hatchback, mohl pyšnit evropským titulem Auto roku 1989. V polovině osmdesátých let, dychtila Evropa po sympatickém modelu Uno. V tom zároveň probíhala jednání o převzetí krachujících značek Alfa Romeo či Lancie. Proto byl tento nový model představen se zpožděním. A z těchto důvodů si Tipo zachovalo hranaté tvary, které spíše patřily na začátek této dekády. I přes svůj design, disponoval vůz technikou, na jejíž základech se stavěla auta následujících patnáct let. Na jeho platformě byla postavena hned čtyři auta, která též získala ocenění auta roku. A to Fiat Bravo, Brava, Alfa Romeo 156 sedan i kombi a Alfa 147 hatchback.

Dalo by se říci, že se jednalo o jednu z prvních platforem, která byla modulární. Byly na ní stavěny modely tří značek. Fiat, Alfa a Lancia. Postaveny na ní byly jak hatchbacky, tak sedany nebo i kombíky. Platforma nesla název „Tipo Due“, což v překladu znamená „Typ 2“. Od toho se odvíjelo i jeho jméno. Původní název měl být „Due“, což by doplňovalo menší verzi Fiat Uno.

Typický hranatý vzhled má na svědomí tehdejší designer Ercole Spada, kterého I.DE.A. často využívala. Spada je i zodpovědný například za BMW 5 (E34), BMW 7 (E32), Lancia Kappa, Alfa Romeo 155, Fiat Tempra, apod. Svým designem spíše připomíná německou strohost, avšak díky svým ostrým liniím se jen tak neokouká. Dobře se s ním manévruje a poskytuje i dobrý výhled. Horší je to s viditelností v noci. Světla nedisponovala ani halogenovou žárovkou, čímž svítila hůř než tehdejší stodvacítka.

I výbava uvnitř mohla působit poněkud úsměvně. Automaticky ovládané topení bylo bez klimatizace. Stěrače s jednou rychlostí, avšak s třemi módy cyklování. Pro Český trh byl v základní výbavě navíc ekonoměr, opěrky hlavy u zadních sedadel plus pravé zpětné zrcátko. Základní verze v Itálii měla jen to u řidiče. Rozměr pneumatik (tj. 165/70 R13), byl shodný jako u favoritu nebo stodvacítky. Zajímavější věcí byla digitální palubní deska, kterou disponovaly lépe vybavené modely. Jako luxusnější výbava to platilo i v českých autobazarech. Standardní modely si už musely vystačit s analogovými přístroji. Podobně to mělo být řešeno i u většího modelu Tempra, jenž se také zakládal na stejném principu. Akorát tento model mohl mít i pohon všech kol.

Tipo i přes svůj malý vzhled disponoval až nepochopitelně prostorným interiérem. Měřilo kousek pod čtyři metry a mělo i poměrně objemný zavazadlový prostor. Klíčem k tomu hrálo roli i to, že tehdy se nedbalo na bezpečnost jako dnes, díky čemuž tenké dveře neubíraly tolik prostoru do šířky.

Další užitečnou a vylepšenou věcí byla pozinkovaná karoserie. Tipo bylo prvním Fiatem, který tímto faktorem disponoval. Na rozdíl od Una, které bylo rzí známé, tak Tipo tímto nedostatkem téměř netrpělo. Stejně tak jako jeho kolega Tempra či novější modely sedanu Croma. Tipo také dostalo i plastové víko kufru, což byla dokonalá protikorozní ochrana. Fiátek se po dlouhých letech spíše rozpadl, než aby zreznul. V případě, že Tipo rezlo tak to znamenalo špatnou opravu po nehodě. V porovnání v tomto směru na tom byl dokonce lépe než tehdejší Golf třetí generace.

Pod kapotou bychom u Tipa našli širokou škálu motorů. Od nesmrtelného motoru FIRE o objemu 1.1 l přes standardní 1.4 či 1.6 až po 1.8 s vrcholným dvoulitrem a šestnáctiventilovou technikou. Tento dvoulitrový motor se mohl pyšnit výkonem 142 koní. Dostatečný a svižný zážitek jste mohli zažít i s karburátorovou 1.4. Svůj podíl na tom mělo i to, že Tipo vážilo hodně pod tunu.
Za své éry první generace, prošlo Tipo v roce 1993 menším faceliftem či dalo by se také říci vylepšením. Tato modernizovaná verze měla zvýšenou torzní tuhost karoserie, byl pozměněn vzhled masky chladiče, zaveden airbag a pár dalších drobností.

Tipo se vyrábělo do roku 1995 a jeho nástupcem se stala dvojice Bravo a Brava. Tipo bylo oblíbené i u nás. Svou špatnou pověst však získalo díky tomu, že se sem dostávala auta s pochybnou historií, stočenými kilometry nebo po nehodách.