Zajímavosti

Bratři Whittingtonové – aneb Le Mans trochu jinak

single-image

Asi spousta z nás viděla film Ford vs. Ferrari, který se točil okolo legendárního 24h závodu Le Mans. Ovšem pojďme se podívat na krapet kontroverznější, fascinující, příběh závodníků, který byli i tak trochu gangsteři a pašeráci.

Bill, Don a Dale. To je trojice bratrů Wittingtonových, kteří měli zálibu snad ve všech adrenalinových sportech, které bylo možné v 70. a 80. letech v Americe provozovat. Především pak letadla a závody s nimi. Jednou je však zaujalo, že by se mohli stát závodníky v motosportu. A tak se rozhodli splnit si i tento „Americký sen“. V roce 1979 vyrazili na 24 hodin Le Mans, kde si Bill se svým bratrem Donem zařídili místo v soukromé stáji Kremer.

Jen tak okrajově, stáj Kremer disponovala vozy Porsche 935, které oproti ostatním běžným vozům, mělo mezichladič stlačeného vzduchu chlazený vzduchem, místo vodou. Díky tomu byl jejich výkon o 2-3% lepší. A to už se v rámci vytrvalostních závodů projeví. Jen takovou zajímavostí ještě bylo, že Kremer své závodní speciály zajížděl v rámci dopravy. Z Německa do Francie jeli po vlastní ose.

Svá místa ve stáji si bratři Don a Bill zaplatili, což nebylo úplně nic tak neobvyklého. Za to zvláštní byla cena. Ta se standardně pohybovala okolo 10 000 dolarů (cca čtvrt milionu korun). V přepočtu na dnešní dobu by to bylo cca 35 500 dolarů. Tedy asi milion korun českých. Jenže ve finále každý z nich zaplatil 20 000 dolarů čili asi dvojnásobek. Problém v tom neviděli, a peníze bez problému vyplatili.

Když se účastnili první schůze v týmu, nastal spor o to, kdo pojede první. Původně měl totiž jet první, původní závodník Kremeru a až po něm Bill a pak Don. To se ovšem bratrům nelíbilo. Vedení se zas nezamlouvalo, že takový „nováčci a amatéři“ by si chtěli určovat pravidla. Zeptali se tedy vedení, co musí pro to udělat. Kremer jim tedy řekl: „Je to moje auto, já rozhoduji, kdo a kdy ho bude řídit. Jestli o tom chcete rozhodovat vy, tak si ho kupte!“ Bill se tedy zeptal, kolik za své auto chce. Kremer mu řekl, že za něj chce 200 000 dolarů (něco přes 700 000 dolarů na dnešek). Cena to byla opravdu přemrštěná, protože svoje speciálně upravené vozy prodával i jiným týmům, za daleko nižší peníze. Takovou cenu řekl jen proto, aby Billa umlčel. Ten mu však na to odpověděl ať zajde k nim do karavanu a vezme si tam 200 000 dolarů a ani o cent víc. To Kremer opravdu nečekal.

A tak se stalo v roce 1979, že na prvním místě nastupoval na startu Le Mans Bill Whittington. Po něm ho střídal jeho bratr Don a až na třetím místě byl původní profesionální jezdec Klaus Ludwig. A světe div se, oni vyhráli. Je třeba podotknout, že většinu práce udělal Klaus, avšak vítězství jim nikdo neupře. Jako bonus, je třeba ještě říct, že to bylo první vítězství produkčního auta po více než čtvrt století.

Jak je ale možné, že takovýto prestižní závod mohli vyhrát v podstatě takový nováčci? Pravdou je, že Bill a Don, byli opravdu talentovaní řidiči. Velkou roli pak v závodě hrálo i počasí. Celý závod totiž pršelo a vozy Kremer měli něco, co ostatní ne. Dokonce ani tovární prototypy Porsche. Odpověď zní velice banálně – stěrače. Díky vítězství se bratři zasloužili i o zvýšený zájem a prodej vozů. Přibližně 12 – 14 kusů K3 doslova přes noc. Podle toho taky pak vypadala i startovní čára. Na závodech stáli téměř všechny vozy typu K3. Po závodě pozval Don s Billem Kremera k nim do karavanu a dali mu zbytek peněz co tam měli (500 000 dolarů, což je na dnešek 1,8 milionu dolarů), s tím, aby jim dodal více vozů.

V životě bratrů Whittingtonových nebylo nic, co by se nedalo řešit penězi. Dokonce se zdálo, že na závodech Le Mans tankují dvakrát rychleji než ostatní, což by měl být samozřejmě nesmysl, protože průtok paliva je omezen restriktorem, tak aby byl průtok pro všechny stejný. Bratři ovšem podplatili osobu zodpovědnou za pečetě na restriktorech 25 tisíci dolary. Ve finále tak tedy tankovali rychleji, i přesto, že byli pečeti neporušeny.

Závodění bratry natolik bavilo, že se začali zúčastňovat i závodů NASCAR a Indy. Zvláštní ovšem bylo, že jejich vozy na sobě nesly minimum reklam sponzorů. Někteří byli dokonce smyšlení. Whittingtonové to dotáhli tak daleko, že hosteskám v boxech dali lahvičky s parfémy, aby je představili jako novinku svého sponzora. Ten však byl smyšlený a parfém byl jiného výrobce, jen s přelepenou etiketou. To vše, aby udrželi pozornost okolí, od financování jejich kariéry.

Po koupi stání, vozu, účasti na dalších závodech, tak dalším krokem v postupu je koupě vlastního okruhu. No, a tak tedy koupili závodní okruh Road Atlanta, jenž se stal jejich základnou. Road Atlanta byl okruh, kde se nacházel nejdelší rovný úsek v USA. Nedaleko něj se nacházelo zároveň i letiště, kde bratři čirou náhodou vlastnili i leteckou společnost.

Whittingtonové měli údajně velmi propracovaný systém, během kterého v noci letěla dvě letadla těsně nad sebou tak, že na radaru to vypadalo pouze jako jedno. Jenže jedno přistálo na letišti a druhé na okruhu. Z letadla, které přistálo na okruhu se vykládala spousta věcí, jež posléze překládali do kontejnerů za okruhem, ke kterým nikdo nesměl. Podle neoficiálních informací byli letadla i kontejnery napěchovaný marihuanou. Ačkoli to není doložené, tak si přiznejme, na co tak důmyslný plán a spousta tajností? Kvůli propiskám, tričkům nebo kukuřičnému sirupu by si asi tolik práce nedali. Koneckonců, by to ani neufinancovalo jejich koníček.

S původním K3 z Le Mans 1979 závodili i nadále. Přebarvili ji, ale pro ně typickou žlutou barvu. Avšak byli s ní až podezřele rychlý. Během závodu na okruhu Daytona zajeli natolik rychlé kvalifikační kolo, že o jejich podvádění neměl pochyb kde kdo. Pravda se, ale podařila zjistit až teprve nedávno. Před pár lety, kdy se na voze dělala renovace, mechanici zjistili, že prahy byly otevřeny a následně zavřeny. Na základě toho tedy zavolali technikům, jenž se kdysi o tento vůz starali. Jejich reakce byla pouze: „Jo aha, takže už jste našli díru?“. Mechanici to nejdřív úplně nechápali, co tím bylo myšleno. Později se však dozvěděli, že bratři Whittingtonové, dali do K3 lahve se stlačeným oxidem dusným, známým spíše jako nitro. Už samotné stroje K3 nebyly od výroby pomalé. Disponovaly výkonem 750 – 800 koní. Ale po drobných úpravách nadopované nitrem, to vytáhly na 1000 koní. To se pak projevilo na extrémně rychlých časech.

S doslova roztaveným motorem dojeli na setrvačnost do boxů, kde mechanici vyndali to, co zbylo z motoru a nainstalovali na jeho místo nový. No a jelo se dál. Motor u takového auta, nebyl úplně levnou záležitostí. V té době stál 40 000 dolarů (v přepočtu na dnešní dobu, by šlo asi o 110 000 dolarů), což byly nemalé peníze. Proto se závodníci a jejich technici starali o motor, jak nejlépe to šlo.

Ovšem bratři Whittingtonové? Ne. Ti je střídali jak na běžícím páse. Jak už to bývá, jednoho dne se vše pokazilo. V roce 1982 způsobil nejmladší bratr Dale nehodu při závodech série Indy. Hned po startu Dale nezvládl řízení svého vozu a způsobil nehodu. Vzal s sebou téměř většinu startovního pole. Nikomu se sice nic nestalo, ale na dobré reputaci Whittingtonů to nepřidalo. Započali všechna možná vyšetřování. A to nejen ze strany závodních maršálů. Ve finále šli bratři do vězení za daňové úniky a pašování.

Bill a Don jsou stále naživu a nadále mají svojí leteckou společnost. Navíc vyšetřování probíhá dodnes, zvláště z hlediska finančního.

Mohlo by se vám líbit