Každá automobilka se od sebe liší svým logem. Avšak málokterá má takovou luxusní dominantu. Kdo by neznal ikonickou a poměrně výraznou skulpturu známou pod názvy jako Spirit of Ecstasy (duch extáze), Flying Lady (létající dáma) nebo prostě jen Emily. Jedná se o značku Rolls-Royce, která nedávno oslavila stodesetileté výročí svého zaregistrování jakožto duševního vlastnictví. Význam této sošky, či příběh této dámy zná už málokdo. Celé story je o skryté vášni s tragickým koncem.
Příběh je mezi Brity do jisté míry tabu a udržuje se jisté dekorum, avšak jak již bylo naznačeno, spousta zákazníků nemá dodnes tušení, že na svém voze mají symbol 13 let trvající nevěry. Všechno začíná v roce 1910 u britského propagátora motorismu – Lorda Montagu z Beaulieu (1866-1929). Byl to také velký nadšenec vozů Rolls-Royce. Není tedy divu, že při koupi vozu zvolil svoji oblíbenou značku. Během koupi druhého vozu – model Silver Ghost, si svůj vůz chtěl vyzdobit soškou, jak to kdysi bývalo ve velké oblibě.
Lord Montagu s touto záležitostí přišel za sochařem a též ilustrátorem – Charlesem Robinsonem Sykesem. Ten pro něj zároveň pracoval a pomáhal mu utvářet jeho časopis zabývající se vozy s názvem The Car Illustrated. Měl zájem o sošku mladé ženy, jehož předobrazem měla být jeho milenka též osobní sekretářka Eleanor Velasco Thorntonová. S ní měl dokonce i nemanželskou dceru Joan. Nešlo však o jeho první ztvárnění této ženy. Byla jeho inspirací a on ještě předtím vytvořil řadu plastik a kreseb. Pro původní verzi mu Eleanor pózovala pouze v noční košili a on vytvořil bronzovou sošku ženy, která měla na sobě pouze vlající róbu a ukazováček na rtech. Dílo neslo jméno Šepot (The Whisper). Mělo to symbolizovat tajemství vztahu Lorda a jeho milé.
V té době řešil dilema i jeden ze zakladatelů této legendární značky. Charlesu Rollsovi se moc nezamlouvalo, že si majitelé jeho vozů přikrášlují kdejakým nevkusným výtvorem. Proto zaúkoloval výkonného ředitele Clauda Goodmana Johnsona, aby tento problém nějak vyřešil. Sám tedy přišel s návrhem bohyně vítězství Niké. Tvůrci Sykesovi, se tento návrh, ale zcela nezamlouval, už jen z hlediska, že mu přišel poměrně robustní. Nakonec však přešel ke kompromisu. Spojil dohromady motiv Niké a zároveň lordovu sošku. Výsledek tedy vypadal tak jak asi tušíme. Dáma s vlajícími šaty a roztaženýma rukama za sebe jakoby křídel. Tento výtvor původně nesl jméno Spirit of Speed (duch rychlosti), avšak tyto vozy nebyly koncipovány jako sporťáky, jak bychom si pod názvem asi mohli představit. Proto Johnson přišel s označením Spirit of Ecstasy (duch extáze). Z počátku to byla pouze otázka volby. Od roku 1912 se to však stalo pevnou součástí těchto honosných vozů.
Za dlouhou dobu své existence prošla řadou různých proměn. Ať už šlo o velikost, nebo klečící verzi. Jak se snižovala karoserie vozů, zmenšoval se i hlavní emblém. Z původních 18 centimetrů výšky dnes dosahuje pouhých 9,5 cm. U sportovně laděné verze Wraith, došlo i k naklonění o 5 stupňů dopředu.
V rozmezí let 1911 – 14 byl tento doplněk vyráběn ze stříbra. Později se od toho však upustilo, aby to odradilo případné zloděje. Základ tvořila směsice různých kovů (měď, nikl, cín, zinek), a byla pouze postříbřena. Přesto byla vyrobena i její zlatá verze, která v roce 1920 v Paříži vyhrála soutěž o nejzajímavějšího maskota.
Výroba sošky samotné, byla poměrně dlouhou dobu tradiční záležitostí. Sám Sykes se svojí dcerou Josephnine tyto sošky odlévali pomocí metody ztraceného vosku. Princip této metody spočíval v tom, že se vyrobila z vosku první soška, která se obalila speciální nehořlavou hmotou. Celé se to poté zahřálo teplotou přes 1000 °C, díky čemuž se vosk roztekl a zůstala pouze prázdná forma. Do formy se poté odlil již finální kousek z kovu. Na závěr soška prošla ještě leštěním. U této metody zůstala značka až do roku 1999, kdy bylo nahrazena již moderním procesem odlévání.
Předloha se vymodelovala pomocí počítače do 3D podoby. Na jejím základě se poté vznikl přesný model z vosku, který umožnil vznik speciální formy. Každý kousek je odléván z nerezové oceli, která je roztavena při teplotě 1600 °C. Po zchladnutí čeká i tuto sošku finální rozleštěni. Procesu se říká peening a spočívá v tom, že na odlitek dopadá miliony kuliček o průměru 0,004 mm. Ty sošku rozleští, aniž by ji však jakkoli poškodily. Každý výrobek pak má ještě pár dodatečných úprav a po důkladné kontrole je připraven k namontování na vůz.
Tato soška se vyrábí, jak již bylo řečeno z nerezové oceli. Avšak je možné si ji nakonfigurovat podle svých představ. Pozlacená, postříbřená, anebo klidné celá ze zlata či stříbra. Úpravou těchto dekorací se zabývají různé firmy, a tak není problém si sošku obstarat třeba i osázenou diamanty. Jako další doplněk, přišla firma Rolls-Royce u nových vozů provedení s podsvícením. Jednu chvíli existovala i verze, která byla prosvícená celá pomocí modrých ledek. Poprvé k vidění mohla být třeba na elektrickém konceptu vozu 102EX. Bohužel toto provedení dnes již neuvidíme a k sehnání také není z důvodu dnešních trendů a politické korektnosti. Evropská unie vydala předpis, který se týkal omezení světelného znečištění. To vedlo k tomu, že Rolls-Royce se rozhodl toto řešení z nabídky stáhnout, a dokonce to vyměnit i na všech prodaných vozech za kovovou verzi.
Nevoli soška vyvolala i z hlediska bezpečnosti. To probíhalo především během 70. let v řadě zemí. Třeba v takovém Švýcarsku, zákazník po koupi svého vozu, dostal sošku zvlášť, uloženou v přihrádce. Aby se předešlo zbytečným problémům, ať z hlediska právní, tak bezpečnostní, přišla automobilka s řešením, že se soška při sebemenším kontaktu okamžitě zasune pomocí pružiny pod povrch kapoty. Soška se schová i při uzamčení vozu. Což má praktickou výhodu i proti krádeži.
Vraťme se, ale ještě chvíli na začátek příběhu. Charles Rolls se nedožil umístění této sošky na jeho vozech. Zemřel totiž během leteckého neštěstí v roce 1910. Jeho společník Henry Royce naopak zas sošku nikdy nepřijal a na jeho vozech se nikdy neobjevila. Přišlo mu, že narušuje celkovou linii vozu.
Příběh lorda a jeho milenky se též nedočkal šťastného konce. V roce 1915 přišel lordu příkaz sloužit své vlasti v Indii. Putoval tam i se svojí milenkou na lodi SS Persia. Bohužel v poslední den roku ve Středozemním moři jejich loď úspěšně torpédovala německá ponorka U – 38. Lord Montagu měl štěstí a podařilo se mu zachránit. Jeho milenka Emily však tolik štěstí neměla. Přestože ji její milý držel a svíral v náruči, prudký proud vody mu ji přesto vzal. Vysmekla se mu a stala se další obětí z několika stovek dalších pasažérů, jenž tuto tragédii nepřežili. Lord ji přežil o 14 let.
Legenda jménem Niki Lauda